Rubrika: Art

Rubriky
Art K vyšší kreativitě

Umělcova duše

Úvahy o kreativitě, tvoření, talentu, o kouzlu, které se každou chvíli děje kolem nás. Myšlenky o těchto věcech se mi teď objevují více než kdykoliv předtím. Ráda se s vámi o ně podělím a zavedu vás do svého světa.

Kreativitu, pokud si ji dovolíme, má v sobě každý z nás. Můžeme skrze ni léčit svoji duši.

KREATIVNÍ ZAHRÁDKA

Ke kreativitě přistupuji jako k takové své zahrádce. Stačí se o ni starat a ona pak krásně kvete. Pro krásnou zahrádku je důležité nechtít to, co mají druzí, nesrovnávat se s ostatními a hotové dílo příliš neposuzovat a nehodnotit.

 

Na místo toho hledat, objevovat, zkoušet nové věci. Zkoumat, kterému kvítku se bude na zahrádce dařit, které tu už roste, jaká rostlinka bude pro mě a zahrádku ta nejlepší.

Toto hledání a zkoušení vyžaduje svůj čas. Musíme být trpěliví a nespěchat. Růže v zimě nevykvete.

A palma v zimě nepřežije. Měli bychom respektovat prostředí a podmínky, v kterých se zahrádka nachází.

Pravidelně o ni pečovat. Nelpět však na ní. Zalévat, ale přitom nepřelévat.

Být si vědom její krásy a hodnoty, kterou pro nás má, chránit ji před parazity a plevelem.

Vyživovat ji a dopřát jí zábavu. Nějaký ten slepičí bobek nebo kravské lejno přijde vhod. A taky ptáčky, včelky, broučky a mravenečky jistě přivítá.

Nechat se vést intuicí, nechat si napovědět vyšším vedením, naslouchat, kam co zasadit, co vytrhnout, vykopnout, ustřihnout, uštípnout.

Zároveň sbírat dostatek informací a stále se učit, která rostlinka chce více slunce, která stín, vlhko nebo sucho.

Nebýt na zahrádku sami, mít kolem sebe ty pravé spřízněné duše, které nám pomůžou zahrádku posekat, dají nám nové semínko nebo sazeničku.

Nemít zahrádku jen sami pro sebe a sdílet ji. Z rozkvetlých květin udělat někomu kytici pro radost, ze sklizených jablek upéct štrúdl pro celou rodinu.

Nebát se nezdaru. Mít odvahu konat a hlavně

VĚŘIT, že rostlinka vyroste, kvítko vykvete a plod se urodí.
Na takové zahrádce pak roste opravdovost, vytrvalost, disciplína, statečnost, vášeň, radost, důslednost, trpělivost, vděčnost, pokora a víra.

 

 

Rubriky
Art

Kresba je řemeslo

„Kresba, to je řemeslo“. Tohle heslo zazní na výukových hodinách kresby snad pokaždé.

Velmi si užívám onen proces přenesení rukou toho, co vidím, na papír. Je to studie. Hlava se vejde do těla kolikrát? Špejlí měřím správný poměr a ostřím na nahé tělo, abych zjistila, jak to vychází, jak si kresbu rozvrhnu. V tom starší paní výtvarnice, která zrovna pózuje, pokřikuje ze svého místa figurantky: „Dejte si ten papír níž, ať se vám tam vejdou moje nohy. A zavírejte, děťátka, dyť už jsem nahatá. Někdo šikovnej, ať pustí hudbu!“

Léty praxe vycvičené oči Libora Kalába a Zbyňka Sedleckého přijdou vždy v ten správný okamžik. Upozorní na nedostatky v kresbě a jejich nápomocné rady mě pokaždé posunou o kousek dál.

Na konci hodiny, když se jde bodovat, si často vyslechnu: „ No, moc velká studie to není, ale je to vtipný, takový živý“.

Celá škola UMPRUM v sobě nese svého jedinečného ducha. Nachází se v krásné budově u stanice Staroměstská. Sotva vstoupím, připadám si tady jako v jiném světě. Dostavuje se zvláštní úleva. Vítá mě “kreativní bordel ” na chodbách, počmáranej výtah a záchody. Právo svobodně se vyjádřit je zde povoleno. Kreslírna mi připadá jako bezpečné místo. Mám tam svoje tři hodiny na to, abych mohla totálně vypnout. Koukat na naháče a zachytit ho v celé jeho kráse. Každý naháč má svůj příběh. Jde o profesionální pózéry. Každý týden jsou pro nás připravení, abychom díky nim mohli zdokonalovat svůj um.

Kdo je normální?

Jednou se spolu dva figuranti pózující současně (občas jsou totiž i rovnou dva na jednu kreslírnu) pustili do zajímavé polemiky: „Kdo je víc normální? My, když pózujeme, nebo oni že nás malujou?” No, těžko říct. První, co pronesla moje maminka, když jsem jí sdělila, že chodím na kurz figurální kresby, bylo: „No, doufám, že ty se svlíkat nebudeš“.

Neustále mě překvapuje, jak podobné věci všichni řešíme. Na jedné naší další hodině pózovala postarší korpulentní dáma, která mimo jiné peče skvělý štrůdl. Celá udýchaná z té fušky ze sebe sundala oblečení, vylezla dva schůdky ke své židli, usadila se na místo, a když trošku pookřála, s takovým provinilým pohledem do země spustila svůj ospravedlňující příběh: „U nás v domě bydlela jedna malířka. Jednou mě jako malou holku odchytila, jestli by si prý nemohla namalovat moji maminku. Když jsem to mamince vzkázala, odvětila, že to tedy v žádném případě! Kdyby tak moje maminka věděla, že tady teď sedím před vámi nahá já. To by se jí nelíbilo.“

Tradiční ruční kresba

Na kurz se mnou chodí spousta mladých lidí, kteří se připravují na talentové zkoušky. Moc jim fandím. Každá hodina je pro mě jedinečná. Možná, že čím více jich absolvuji, začnou si postupně být podobné. Ty hodiny se vyučují dost podobně už řadu let. Líbí se mi, že se ruční práce, v poslední době  těší stále větší oblibě a uznání. Snad je tedy přece jen dočista nevytěsní moderní technologie.

Máte rádi ruční kresbu? A nebo i sami kreslíte? Nebo něco ručně vyrábíte?

 

 

Rubriky
Art

Můj první veletrh s uměním

fcveb

O víkendu jsem se zúčastnila Mezinárodního festivalu současného umění v Průmyslovém paláci v Holešovicích.

Celý sál byl zaplněn tak překrásnými věcmi, až z toho oči přecházely. Avšak co vám budu nalhávat, zájemců o umění bylo pomálu. Ani hudební doprovodný program davy nepřilákal. Tedy určitě ani z poloviny takové jako hamburger fest o kus vedle.

V mé dosud neznámé roli vystavovatele jsem musela sebrat odvahu a vyjít ven s obrazy, do kterých jsem dala kus sebe. Nervózně jsem čekala, jestli zaujmou, jak se kdo zatváří… Mlčky jsem pozorovala šourající se návštěvníky. Někteří se ani nezastavili a jen tak letmo hodili očkem, aby se nemuseli dát do řeči. A když už se někdo do řeči dal, většinou to byli lidi stejného ražení, kteří doma taky něco zkouší a přišli se sem inspirovat. Jeden pán mě povzbudil gestem se vztyčeným palcem. Občas lidi mrkli a usmáli se, něco si vyfotili a pak nabrali směr o kus dál. Objevilo se i pár sběračů vizitek a plakátků. Střádali si je do destiček a bylo jim jedno, jestli jde o odkazy na abstraktní díla, sochy nebo náramky. Brali všechno.

Bezesporu to byla cenná zkušenost. Vybičovala jsem se k tomu dodělat rozpracované obrazy a začít nové.  Odnesla jsem si spoustu ponaučení pro příště. Jedno z nich je například to, že při příležitosti jako tahle je lepší vystavit 2-3 větší obrazy, které upoutají pozornost. Spousta titěrných obrázků připomíná spíš blešák a na tuto akci se nehodí. Kupců není zas až tolik a je důležité hlavně získat pozornost.

Všechny mé vystavované obrazy nesly motiv květin. Nejvíce si považuji olejových pláten kosatců a leknínů.

Na veletrh jsem se přihlásila společně s Danem (mým milým), který zde představil svůj nový projekt GOOD PICTURE – výtvarnou fotografii zhotovenou alternativními postupy bez použití digitální techniky. Jde vlastně o formu ušlechtilého tisku ze želatinových negativů.

Dále pak doplnil náš výstavní plácek již dříve vytvořenými obrazy. Bezkonkurenční úspěch sklidila Dívka s pytlem (pracovně jí říkáme Čúza). Padaly poznámky: „Ta ale musela být ošklivá“.  „A má pod tím pytlem vůbec obličej?“ Pravda je taková, že si Dan na záchodě v hospodě vyblejsknul plakát a pak podle něj velmi láskyplně obkroužil ladné křivky. Když došel k obličeji, dostal přelomový nápad vzít jutu a obličej zakrýt.

Děkuji mamince a tatínkovi, že mě přišli podpořit a taky kamarádům, kteří se u našeho stánku č. 52 zastavili na pokec. Moc si toho vážím.

A kde kupujete obrazy s duší přímo od autora vy?

 

Rubriky
Art

Levandule

Tyto obrazy vznikly v době, kdy jsem ještě neměla tušení, že budu dělat bytový design a plnit si svoje sny. Byla jsem zaměstnaná v korporaci a bez Excelu a SAPu jsem si neuměla představit svůj normální den.

Tou dobou si moje kamarádka zařizovala byt. Její nejoblíbenější květina je levandule, a tak vše ladila do fialové, bílé a šedé barvy. Věděla, že ve volném čase maluju, a tak slovo dalo slovo a domluvily jsme se, že pro ni namaluju obraz levandule.

Měla jsem velkou radost. Hurá, jde se na to! V hlavě se mi zrodily hned dva koncepty. Obraz měl viset v ložnici. Byla jsem rozhodnutá pro zasněný lán plný levandulí. A pak přišel ještě další koncept, více abstraktní a možná i více ojedinělý. Zkrátka mi bylo líto ho taky neztvárnit. A tak vznikly obrazy hned dva. Koncept prvního obrazu jsme si odsouhlasily, ten druhý měl být překvapením.

Znamenalo to pro mě zásadní okamžik. Když jsem obrazy malovala, hlavou mi šlo všechno možné… Jaké by to bylo, kdyby mě tohle živilo? Kdyby mě lidé vyhledávali a chtěli ode mě malovat další obrazy? Jaké by to bylo, kdybych měla svoji značku? A jak bych vlastně vystupovala? Jako Kateřina Klímová? To mi moc neznělo. Kateřina Klímová. To jméno, co má přiřazené osobní číslo, dá se najít ve všech těch databázích – ve škole, v bance, v práci….. Měla jsem plnou hlavu květin. Maluju květiny, sázím květiny, zajímám se o květiny. Miluju všechny květiny, rostlinky a kytky… Napsala jsem si na papír svoje jméno. Katka. A vedle toho další slovo. Kytka. Týýýjóóó! Kakytka?Ne. A co Kykatka? Ano, to je ono! Jako Tilandsie, co mám na stole. Prostě KYKATKA. Obraz levandule byl prvním obrazem, na který jsem se takhle podepsala. Vlastně levanduli vděčím za to, že dala vzniknout mojí značce Kykatka. Takže díky moc, levandule!

P.S. Obrazy si kamarádka vzala oba. Jeden jí visí v ložnici, druhý v obývacím pokoji.