Míjet všední dny nevědomky, vidět pouze obyčejně bez skutečného povšimnutí je jednoduché. Důležitost okouzlení, kouzlo okamžiku, kouzlo unášení se v proudu a plynutí tvoří nepostradatelnou součást malování. Kouzlo, které umožní vidět krásu a potěšení v každodenním světě. Způsob, jak se spojit s vnitřním umělcem, načerpat inspiraci a touha být kreativní.

Malířka Marie Veselská svým štětcem doslova kouzlí. Uvědomuje si krásu, kterou zachycuje v pravdivosti, a dokáže ji zvěčnit na obraze. Z jejích obrazů krajin a přírody se mi vždycky tají dech. Jako teleportem se rázem ocitnu v neskutečně nádherné a opravdové krajině.

Jsem vděčná, že mi Maruška dovolila zeptat se jí na pár otázek a můžu je sdílet s tebou – čtenářem mého blogu.

Maruška na mezinárodním plenéru malířů v polském skansenu v Kuligowe

Maruško, jak ovlivňuje tvoji tvorbu místo, kde žiješ?

Předně bych měla o tom místě něco málo povědět. Pocházím z malé vesnice Rohatec, ležící na břehu řeky Moravy, a to na Slovácku. Nejbližší město je Hodonín, kde teď žiji, a pokud se jakkoliv dostanu přes řeku Moravu na protější břeh, jsem na Slovensku. Jako malá jsem u Moravy byla téměř denně, můj táta tady taky vyrostl, miloval své rodiště. Byl rybář a učil mne a mého bratra milovat řeku, lužní lesy, rozumět přírodě, cítit ji. Znal každou mřenku v řece. Poznal každého ptačího pěvce. Uměl o tom všem krásně vyprávět. To vše zůstalo ve mně, v mých vzpomínkách. Když mé děti dospěly, osamostatnily se, bylo najednou plno volného času. Tak jsem se vracela tam, kde mi vždy bylo dobře, k řece.

Procházky kolem Moravy, meandrů řeky a do prostředí lužních lesů byly častější a častější. Brala jsem s sebou fotoaparát. Na mých procházkách vzniklo a stále vzniká nesčetné množství fotografií z míst, kam málokdo zajde, a právě proto je to tam krásné, neupravované lidmi a nezničené těžkou technikou. Fotografováním jsem se naučila dívat a vidět. Zachytit v čase proměny listnatých stromů skloněných nad vodou. Odrazy barev ve vodě, odlesky světla a taky stíny bujné zeleně lužního lesa. Vyčkat na světlo, které v určitý moment dopadne právě tam, kde ho chci mít. Vím přesně, že v jedenáct hodin musím být na levém břehu meandru Stará Tichá, abych mohla fotit osvětlený druhý břeh. Vím, že v určitou hodinu musím projít přes to a to místo, dřív než se zvedne černá zvěř, a v určitou dobu už musím z lesa odejít, protože jsem jen návštěva. Zvěř chce mít klid, stromy chtějí spát, šum větru se ztiší a hladina vody zklidní. To je to, co miluji, cítit přírodu znamená cítit život. To všechno má vliv na mou tvorbu malířskou. Vzít štětec a barvy, zkusit dát tu krásu na plátno, bylo docela přirozené. Motivy mých obrazů jsou převážně z okolí Moravy.  

Tichá I, olej na plátně 60x60, rok 2015

Jaké největší kouzlo spatřuješ ve svém kreativním životě, v malování?

Kouzlo. Kouzlo už vzniká tam venku. Proto tam chodím, na kouzelná místa, kde se mi příroda otevře a zalije mne pocit štěstí a radosti. Je třeba toto kouzlo lásky a krásy, kterou od přírody dostávám, uchopit, nezničit, podržet v představě a přenést na plátno. 🙂

Další kouzla pak vznikají při tvorbě samé, dál se rozvíjejí. Jako malíř mám dovoleno snít, svou inspiraci rozvíjet. Dostaví se i emoce, krásné barevné pocity a já je zkouším dát do obrazu. Jde o lásku, nejde jen o krásu, kterou chci zachytit. Obojí chci předat. Když se obraz podaří, je to báječný pocit  –  kouzlo. Vidím, jak se divák rozzáří, úsměv se mu rozvine po tváři a  v očích se objeví záře. Dostal lásku, pohlazení.

Takový obraz rozdává své kouzlo stále dál a dál… To není marné, to má smysl…

Máš nějakou fintu, jak to kouzlo k sobě co nejvíce přitáhnout? Jít mu aktivně naproti, anebo čekat, až přijde?

Myslím, že samo nepřichází nic. Finty nemám. Jen vím, že když miluji přírodu a chci ji malovat, musím s ní žít a být.  Chodím ven často. Nejlépe na celý den, abych nespěchala s návratem. V dobré pohodě a za krásného dne. Dát se lesem obejmout, naslouchat ptákům, nechat plynout myšlenky a přitom i meditovat nebo snít. Obojí je možné. Díky tomu, že lužní lesy mají bujnou zeleň a někdy není možné ani vegetací projít, není možné vždy malovat plenérově, na pomoc mi pak přichází fotografie. Brzy pak, v dobré víře, musím začít malovat. Dokud jsou ty fragmenty přírody ještě v mé hlavě. Většinou konečná kompozice vznikne až na plátně, ale základ už je jasný. Nejsou jen dny pohodové, přichází i dny těžké, a to taky jdu do přírody. Ona mi pomůže a já to vím. Tak vznikl obraz „ Smutný les“, například. Něco jiného jsou vzpomínkové motivy. To jdu do míst svého dětství, obcházím louky, stará slepá ramena řeky Moravy, toulám se okolo rodné obce, vzpomínám a vyvolávám obrazy ve své mysli. Tak vznikl triptych obrazů „Rozlité lúky“, „ Na Staré Moravě“, „ Za naším“ a mnoho dalších.

Na břehu, olej na plátně, 60x60, rok 2019

Podzim na Staré Moravě, olej na desce, 25x30, rok 2017

Mám právě rozečtenou knihu od Elizabeth Gilbert Big Magic. V knize Elizabeth píše o své cestě v psaní a zamýšlí se nad kreativitou. Přemítá, že jednou z brzdných sil může být strach z toho, že nebudeme dost originální. Zmiňuje, že její studenti jí často říkají, že mají nápad, ale bojí se, že už to bylo zpracované, že už to udělal někdo jiný. Ona jim na to odpovídá: „Ano, dost věcí už bylo udělaných někým jiným, ale nebyly udělané právě vámi samotnými.“ Tak mě napadá se tě zeptat, měla jsi někdy obavu, že téma přírody a květin už namalovalo stovky jiných malířů, a je tedy vyčerpané?

Odpovím podobně, ano je nesčetné množství obrazů přírody. Příroda je velmi inspirující, proměňuje se v čase, sama o sobě a taky dílem člověka. Toto téma se nemůže vyčerpat, jako se nemůže vyčerpat figurální nebo portrétní tvorba. Každý člověk je přece jiný a každý strom je jiný, každý pohled a vidění či vnímání jednotlivce je jiné a v neposlední řadě, každý malířský projev je jiný.

Jakou radu bys dala umělcům – nováčkům, kteří se chtějí napojit a více propadnou své vášni k malování?

Každý z nás jde svou cestou, někdo klopýtá, někdo jde pomalu, ale ví, kam jde, někdo jde rychle, ale zase často bloudí. Mnozí děláme chyby a musíme se vrátit. Je to přirozené. Chyby jsou poučné a patří k cestě, kterou jdeme. 

Kritika není špatná věc, je-li myšlena dobře a s cílem vám pomoci, proto kritiku přijměte jen od toho člověka, kterému věříte, že to s vámi myslí upřímně, a ke kterému byste si zašli pro radu v tomto oboru. Malujte s radostí, od začátku mějte obraz rádi, važte si své tvorby. Nepodceňujte se, ale vytrvale, průběžně tvořte.

Malování by vás mělo hlavně bavit, ne zatěžovat. Přeceňování svých možností a výsledků není dobré. S výstavami počkejte, až dozraje ten správný čas.

Častou chybou je, že začínající umělec podcení pravidla řemesla malby, nezajímá se o ně. To je velká chyba, řemeslo je základ.

Občas u začínajících výtvarníků slýchám stesk na to, že neví  co malovat, jako stesk hospodyně, která neví, co má dnes vařit. Tady bych poradila: malujte to, co vás obklopuje nebo oslovuje, nehledejte motivy na internetu, neobmalovávejte je, buďte sví už při výběru motivu. Chtít být jako některý známý umělec je sice hezké, ale být sám sebou je lepší volba. Přeji všem začínajícím umělcům krásnou tvůrčí cestu plnou radosti a inspirace.

Vláda ticha, olej na plátně, 60x60, rok 2019

Máš pro nás nějakou pozvánku na probíhající nebo blížící se akce, kurz, výstavu?

Děkuji za možnost pozvat začínající výtvarníky na workshop v Chotěboři ve dnech 16.-17.11. 2019. Celý workshop je určen začínajícím umělcům. Budu se těšit na nové tváře. Bližší informace jsou v mých událostech na facebooku.

Je příjemné vystavovat a ještě příjemnější je pro mne, když mohu pozvat milovníky umění na svou autorskou výstavu. Využiji tedy této příležitosti a zvu milé čtenáře tohoto blogu na autorskou výstavu, která se uskuteční v Čajovně Galerii Kyjov od 4.11. do 28.11. 2019. Na ni naváže autorská výstava v Karlovicích, v Art Galerie v Penzionu U řeky. Výstava poběží od 29.11. 2019 do 17.1. 2020.

Jste srdečně zváni, milí přátelé.

Děkuji Maruško za milé povídání. Přeji ti hodně dalších výstav a kouzelného malování.